Od Sýrie k Palestině: přesun těžiště?

Na co bychom se měli zaměřit, když analyzujeme geopolitiku Středního východu? V této věci je málo shody a přitom jde o klíčovou otázku. Izraelská vláda vytrvale a horlivě pracuje na tom, aby se ústředním bodem stal Írán. Většina pozorovatelů to považuje za snahu odvést pozornost od neochoty Izraele vést seriózní jednání s Palestinci.

V každém případě toto úsilí Izraele utrpělo pozoruhodný neúspěch. Netanjahu nedokázal přimět vládu USA k podpoře izraelského nájezdu na Írán. A když teď Írán dosáhl toho, že se na summitu Hnutí nezúčastněných zemí (NAM, Non-Aligned Movement) v Teheránu sešla většina nezápadního světa – včetně Pákistánu, Indie, Číny, Palestiny a generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna –, ukazuje se jasně, že přání Izraele soustředit pozornost na Írán je politicky nesplnitelné.

V uplynulém roce se středem pozornosti stala namísto Íránu Sýrie, i když mezi těmito zeměmi existuje vazba. O to, aby se těžiště zájmu přesunulo na Sýrii, bojovaly se značným úspěchem hlavně Saudská Arábie a Katar. Někteří pozorovatelé mají pocit, že jejich motivem byla snaha odvést pozornost od vnitřních problémů Saudské Arábie a útlaku šiítů ve státech Zálivu, zejména v Bahrajnu.

Role Sýrie jako ústředního bodu ale spěje ke konci, a to ze dvou důvodů. Zaprvé boje mezi syrskou vládou a jejím hlavním protivníkem, Svobodnou syrskou armádou, uvázly víceméně na mrtvém bodě. Nezdá se, že by některá ze stran dokázala úplně zničit druhou. To znamená, že konfliktu, který lze nyní označit za občanskou válku, je souzeno, aby pokračoval dál po neurčitou dobu.

S boji by samozřejmě dokázala rychle skoncovat vážně míněná vojenská intervence zvenčí. Poslat vojáky do Sýrie ale nechce nikdo, Spojené státy ani západní Evropa, Turecko, Saudská Arábie ani nikdo jiný. Jsou tím ochotni jen vyhrožovat. To na ukončení bojů v Sýrii nestačí.

Zadruhé jsme ale svědky pozoruhodného návratu Egypta na geopolitickou scénu. Má teď vládu, v níž dominuje Muslimské bratrstvo. Prezident Muhammad Mursí si podle všeho klade úplně jiné úkoly, než jeho předchůdci. Ukázalo se také, že umí mnohem obratněji politicky manévrovat, než si o něm původně většina lidí myslela. Le Monde si toho všimnul v redakčním úvodníku, kterému dal titulek „Šikovný a překvapivý pan Mursí“.

Při letu do Teheránu na setkání NAM si Mursí udělal zastávku v Pekingu. Přitom odložil až na září pozvání prezidenta Obamy na návštěvu Spojených států, které mělo za účel předejít tomu, aby Mursí podnikl právě tuto cestu. Mursí tvrdí, že cílem jeho návštěv je pomoci vyřešit syrský problém.

Pokud mu skutečně jde o Sýrii, dává to najevo podivným způsobem. Začal originálním návrhem: aby Egypt společně s Tureckem, Saudskou Arábií a Íránem vytvořil skupinu, jejímž úkolem by bylo politicky vyřešit otázky, jež rozdělují dva tábory v Sýrii. To je opravdu podnětná myšlenka. Mursí ale určitě ví, že – přinejmenším pro tuto chvíli – jeho návrh zcela jistě odmítne přinejmenším Saudská Arábie a možná také Turecko.

Proč se tedy se svým návrhem vůbec obtěžoval? Samozřejmě především proto, aby dostal Egypt a Muslimské bratrstvo do pozice nejvlivnějšího politického vyjednavače na Středním východě. Je těžké si představit, co by mohlo být pro Saudskou Arábii nepříjemnější. Nejen, že by tím přišla o svou vlastní ústřední roli; mezi Saúdy a Muslimským bratrstvem kromě toho už velmi dlouhou dobu panují nepřátelské vztahy.

Zadruhé tím, že Mursí prezentuje svůj návrh jako „řešení“ syrské otázky, podává současně důkaz, že takové řešení v tomto okamžiku neexistuje. Tím se připravuje půda pro velký přesun – od Sýrie k Palestině.

Měli bychom mít na paměti dvě věci týkající se vztahu Egypta k Izraeli/Palestině. Jednou z nich je, že palestinský Hamás byl založen členy Muslimského bratrstva. Vzájemné vazby jsou reálné bez ohledu na to, že se Hamás snaží sehrávat v regionu nezávislou roli.

Druhou a ještě důležitější okolností je, že smlouva Egypta s Izraelem je v Egyptě velmi, opravdu velmi neoblíbená. Mursí se ji nechystá porušit. Má pocit, pravděpodobně správný, že na to není dost silný vnitřně ani mezinárodně. Nemusí se ani nutně domnívat, že by její zrušení přineslo Egyptu nějakou velkou výhodu.

Má ale určitě zájem na podstatné revizi ustanovení smlouvy. Zejména chce změnit pravidla týkající se postoje Egypta k bojům probíhajícím v Palestině. Egypťané se dále budou snažit být prostředníkem ve sporech mezi Palestinskou autoritou a Hamásem. A určitě budou usilovat o větší otevření hranice s pásmem Gazy. Pak se možná přímo nabídnou Izraelcům jako nestranní vyjednavači, což je role, kterou už nějakou dobu považují za své výlučné vlastnictví Spojené státy.

Zdá se být přinejmenším dobrým odhadem, že Egypt dosáhne roku 2013 ztišení celosvětové diskuse o Sýrii a náhradou za ni otevření celosvětové diskuse o Palestině. Izraelci budou hluboce nespokojeni. Saúdové zjistí, že byli odsunuti stranou a proto budou muset s mnohem větším důrazem dávat najevo, jak jsou sami nakloněni Palestině. A Spojené státy – ať se bude jejich příští prezident jmenovat Romney nebo Obama – se budou nacházet v pozici s poměrně malým vlivem na to, co se stane v Izraeli/Palestině, Egyptu, Saudské Arábii nebo Íránu.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 336, 1.9.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Na snímke Immanuel Wallerstein – montáž redakcia