O slavnosti a jejích hostech

My Češi na oslavy docela trpíme. Jenom státnost, jenž ve franštině či angličtině nemá srovnatelný ekvivalent, si připomínáme hned třikrát do roka. Začínáme zostra, už prvního ledna, kdy kalendář oznamuje Den obnovy samostatného českého státu. Kdežto 28. září držíme svátek svatého Václava aneb Den české státnosti. A konečně 28. října, tedy přesně o měsíc později, velebíme, jak jinak, nežli vznik státnosti moderní, přesněji vyhlášení Republiky československé. Což byl, pokud se nemýlím, celek, který zanikl po dvaceti letech své existence. Hned druhá republika totiž prakticky bez obalu deklarovala: „Nevěrni zůstaneme!“, jelikož TGM se oficiálně stal falešným prorokem, jenž pojednou nedobře pravil, že „Řím musí být souzen a odsouzen.“ A poválečná, ergo třetí republika přes akcent na udržení kontinuity neměla s první již přespříliš společného. A to ať jde o rozsah území, etnickou skladbu – zcela opuštěna byla také zakládající idea československého národa – či stranický systém (ostatně stojí za zmínku, že sám Edvard Beneš si v emigraci pohrával s myšlenkou vybudovat bipartijní systém po vzoru Spojených států amerických). Značně odlišné státní hranice poválečného režimu dvou bratrských národů Národní fronty vplynuly celkem snadno do východního bloku „bratrských“ státostran. Polistopadový vývoj dezorientovanost společenství, co se prý přespříliš zabývá svými dějinami, dotvrdil. Stručně se špílcem: zatímco se TGM, takzvaný Prezident Osvoboditel, „zasloužil o stát“, soudobá a pravděpodobně i příští hlava státu zasloužila se hned o dva. Ale to je již hodně vzdálená minulost nemající skutečnou výpovědní hodnotu pro tentokrát deset milionů, a to dosti zmatených lidí. Autor je publicista