Žebravá

Paní Maryša dneska vstala do sychravého rána. Všude po obličeji měla rozlitou ospalost. Unaveně mžourala očima. Snědla horký párek s polským chlebem, zapila to hořkou kávou. Po celém těle se jí příjemně rozprostřelo teplo. Dišaj bendže lepěji. Pomyslela si a zívla. Celý svět se jí naježil před očima, jak se jí zatočila hlava. Vydala se do St Mary´s Street. Dnešek mi zní jako prasklá struna Ve Stitches už bylo otevřeno. Studený neútulný krámek byl přesycen křiklavě oranžovými nápisy a záclony ve fitting roomech pokrčeně čekaly, až je někdo zatáhne, až se v nich proteplí člověčinou. Prošla vystydlým obchodem až ke dveřím do dílen. Tam se zastavila a rozpačitě si prohlížela své staré oprýskané boty. Nikde se ještě nesvítilo. Všichni jsme rozespale rovnali oblečení. Venku po dlouhé době zase mrzlo. V Manchesteru se to nestává často. Většinou se na člověka lepí deprese ze zvláštního bezčasí, jakoby byl neustále jen podzim. Silný vítr však profukuje kosti. „Jak še máte, paní Maryša?“ zkusila jsem svoji polštinu, neurčitou směs češtiny, slovenštiny a jakéhosi paskvilu. Ale ona mi rozuměla. Zasmála se neurčitě, jako by se toho úsměvu bála, a řekla, že lepěji, že má ale samé věci z kury na dišaj a že jí máme taky dát nějaké spodně do zkrůcenia. Vychrstla to ze sebe, protože jí bylo trapně. Nerada si stěžovala, a když už se přeci jenom odhodlala, chtěla to mít rychle za sebou. Podívala se na svoje prsty, které se křečovitě krčily do pěstiček. Pracuje jenom s kůží, protože nikdo jiný to tak dobře neumí. Prsty už má od toho celé pokroucené. Nikdo ji nedává lehčí práci. Kalhoty na zkrácení dostává maximálně jednou denně. Až teď jsem si všimla, že na palci pravé ruky nemá už skoro žádný nehet. Jen takovou střepinku, ledabyle přelakovanou sytě červenou barvou. Moc toho nenamluví, jen něco mrmlá. Deset hodin denně, šest dní v týdnu roztíná a sešívá kůže. Stydlivě pozdravila majitelku. Shermin má krásné šeptavé jméno. Zní jako vánek, který se dostane do koruny stromu a rozechvěje suché podzimní listy. Když se směje, hnědé oči se jí u toho přivřou jako oči děcka. Je jí teprve jednadvacet. Když se zlobí, mluví turecky. Hrubá hlasitá slova z ní padají jako kameny. Drmolí svůj vztek a ví, že já nerozumím vůbec ničemu. Když se uklidní, zopakuje mi to anglicky, přidá dženkuje bardzo, protože pracuje se samými Poláky a myslí si bláhově, že my jsme jako oni, že jim všechno rozumíme a že máme úplně stejnou mentalitu. Satanika si sundala černý kabát. Kolem to teple zasmrdělo od jejího podpaží. Je to Polka a neustále páchne potem a cigaretami. Má dlouhé černé vlasy, které ji v uspořádaných kudrnách drží tenká gumička v tlustém culíku. Neumí skoro vůbec anglicky, plete si slova, časy, koktá, žmoulá papírky v prstech, když obsluhuje zákazníky, padají jí z nepřirozeně bílých dlaní. Je nijaká, nemá žádnou osobnost, je jen načrtnutá. Neznám její pravé jméno, říkáme jí Satanika. Chtěla to. Prozradila na sebe hned první den, že nemá ráda slunce a že je hodně negativní. Musela jsem ze sebe setřást zimu, která se mi už zakusovala do kostí. Paní Maryša postávala chvíli u velkého zrcadla, ale nepodívala se do něj. Jen tak přešlapovala, pak se rozhlédla kolem sebe, uvědomila si, že to, co celou cestu přehrnovala v ústech už řekla, ucukla zbrkle a šla do dílny. Dala jsem si první kafe, abych cítila, že ve mně pulsuje vůbec nějaká krev. Narážím prstem na neexistující éčko. Dnešek mi zní jako puklé dřevo Scházím opatrně příkré schodiště, které vede do dílen. Procházím studeným koridorem. Mám ve svých pažích několik kilo oblečení na přešití. V dílně pracuje asi patnáct krejčích. Horko z žehliček protepluje celou místnost. Vždy se tam chodím ohřívat. Všichni se soustřeďují na svoji práci, žehlí, mlátí dřevěným prknem do nohavic, aby se narovnaly, jen Gosia s Darkem se pošťuchujou. Darek vypadá přesně jako řezník Krkovička. Má červené nalité rty a napuchlé tváře. Dnes to v dílně páchne smaženou rybou, protože vedle otevřeli fastfood a smrad leze všemi spárami. A už to začíná. Dvě čarodějnice, které zaparkovaly svoje košťata před Stitches, už po sobě plivou síru. Paní Ivona se mě ptá, co s těmi spodněmi a já to nevím a k tomu mám ještě plný ruce nějakekejch hadrů, tak řeknu, ať se zapytá naguře a ona mi odsekne, že se já mám zapytat, tak já ji řeknu, a už se ani nesnažím lámat své myšlenky do polštiny, že pořád běhám nahoru a dolů a že jestli nemůže zvednout zadek a..., ale nedořeknu, protože ona mi naprosto suše řekne, a její hlas zní jako párání zpuchřelého prostěradla: „Od tego jesteš.“ Aha... A já to do teďka nevěděla. Dženkuje bardzo, můžu si odškrtnout další položku v seznamu Co ještě chci v životě vědět. I od tego tedy jestem, abych tahala rozkrákanejm vránám cáry do zkrůcenia, abych jim těma hadrama nakrmila nenakrkaný zobáky. Sako bílé jako labutí peří mi vyklouzlo z paží ochrnutých náhlým poznáním přímo na špinavou zablácenou zem. Objevily se na něm dvě načernalé skvrny a chuchvalce barevných nití. Potupně a otupěle sbírám tu změť ze země. V tom přišla Satanika. Otevřely se dveře a vešlo šero. Chodí pomalu a klidně. Není třeba spěchat. Za dvě stovky týdně to opravdu nemá cenu. Zasmála se mi. Nebylo to zlé gesto, ale přece. „O co chodží?“ zeptala se mezi tím smíchem, ale bylo jí to vlastně úplně jedno. Položila jsem oblečení na stůl, sundala zaprášený chomáček nití a snažila se zakrýt černé šmouhy na bělostném saku svým tělem. Černý mrak odešel pršet jinam. Ví, že ji nemám ráda, je mi to líto, ale nemůžu ji mít ráda. Je zlá, prolezlá lhostejností jako červotočem. Uklidnila jsem se a zkoušela rukávem sundat špínu z bílé látky. Ostře ohraničená čerň se rozmazala do šediva. Malovala jsem bouřku. V jednu chvíli mě to začalo i bavit. Pak jsem si uvědomila, že jde o sako za tři sta liber od Armaniho a polil mě pot. Ivona se spokojeně usmívala mému zděšení. Dělala, že žehlí, ale ona nežehlila, špičatě mě sledovala svýma černýma očima podlitýma žlutými skvrnami. Pak na to sako pustila páru a několika pohyby, nevím jak, jí ta špína zmizela pod rukama. Probrala jsem se z toho až po chvíli. Zapřela jsem se do zamyšlené nezdravé tváře a zkoumavě si ji chvíli prohlížela. Zarputile střihala tuhou látku nějakých šatů a už se na mě nepodívala. „Arek, spodně do zkrúcenia? Na pieršou třiděšči.“ „Á, zóstav.“ „Paní Maryša? Zreperovač žaket?“ „Z kury?“ „Tak. Ale až na jútro, paní Maryša.“ „Ták.“ „Paní Ula? Proše…“ „Proše to taká malutká šviňka.“ Zasměje se tomu, jak przním jejich mateřštinu. „Ahá. Malutká šviňka,“ zopakuju s úsměvem a už je mi dobře, zkřivím ústa do temnějšího prošřen, ale nejde mi to, pořád ze mě leze ta malutká šviňka. Aspoň sranda tu je, řekla jsem si, odložila několik kalhot paní Ule a měla už v rukou znovu jen to bílé sako. „Ahmed?“ Mrňavý Afganistánec se na mě podíval hodně zle, protože už mu dlouho nikdo nedal žádnou práci. Natáhl se přes mašinu a něco škaredě syknul. Paul se ke mně naklonil. Je to Syřan, ramena má jako jeřáby. Obrovský tmavý člověk s rozplácnutým nosem a temnýma očima. Neustále se usmívá, ale jde z něj strach. Zeptal se mě šeptem, jestli jsem křesťanka. Řekla jsem, že věřím, ale nepatřím do žádné církve. Zaškaredil se a bylo ho ještě víc. Vrazil mi do žeber triko, které přešíval. Byl na něm Ježíš, z kterého trčela místo kříže divně zkřížená elektrická kytara. Jako bych za to mohla... Paní Maryša opravovala kožich. Všude na břiše i na tlustých malých rukou měla přilepené chuchvalce chlupů. Lechtalo jí v nose a po obličeji. Několikrát se otřela rukávem, ale tím si ještě víc přihoršila. Celá jako zabalená do skelné vaty, ošívala se pod těmi nepříjemnými šimravými doteky tenkých štiplavých vláken kdysi živého tvora. Bylo to nesmyslné a nemělo to naprosto žádný efekt, čím víc se otírala, tím víc to na sobě měla. Pak si jen sedla, nešťastně a unaveně se sesunula do židle a chvíli čekala než ji ta beznaděj přejde. Bylo asi deset hodin.Věděla jsem, že mám před sebou ještě osm a půl. Zblázním se tu. Vypadlo ze mě chrčivě. Kolem znělo nevrlé nadávání mašin. Zblázním se tu. Úplně mi praskne hlava, rozlomím se. Koridor vydechuje spáleninu do mého těla. Sunu se chodbou asi jako stín. Nemůžu se nikde nahmatat. Paní Maryša se rozkřičela na Sataniku, že ji neukázala, kde má zašít díru. Křičela na ni ale z povzdálí, ona se jí opravdu moc bojí. Satanika v černém, s roštím rozházených pramenů, se tupě usmívala a ptala se zastřeným hlasem, za co si teda napsala paní Maryša tři funty, za co, ptala se, když nezašila vůbec nic. A paní Maryša křičí, že „šukala ďůrku“, a že nebude přece „šukat“ zadarmo. Že nikdo by zadarmo „nešukal“. Česká sekce se tomu polskému rozhořčení smála. Paní Maryša se pak začervenala, protože tak nějak už ví, co právě řekla, mávla rukou a s potutelným škubavým úsměvem odešla pálit papierose. Kouří skoro každou hodinu. Malá ústa žmoulají konec cigarety. Za pootevřenými dveřmi nouzového východu se před ní otvírá St Ann´s Square. Bezdomovec přešlapuje na rohu fastfoodu s plnou náručí zbytečných časopisů, které stejně nikdo nechce. Vedle něj stříká fontána ze sochy ve tvaru přivřeného květu. Za náměstím vylézá obrovská konstrukce monstrózního oka. Ruské kolo se otáčí pomalu a odráží se v prosklených výlohách obchodů. Na Deansgate se ozývalo pravidelné klepání koňských kopyt. Byli to koně černí jako uhel. Zastavili před semaforem, dva stejně černě odění vozkové měli své biče položeny mírně a klidně. Koně za sebou poslušně táhli vůz s rakví. Na stranách napsáno „brother“, „uncle“, víc už Maryša neviděla. Ozval se zase dutý rytmus kopyt, nejprve potichu, nejistě. Auta se rozjela, i vůz se dal do pohybu a ztěžklými černými tahy se sunul do kopce směrem ke hřbitovu. Chvíli sledovala jejich zarputilé odhodlání, stála na druhé straně silnice, odříznutá neustávajícím tokem aut a autobusů. Na hřbitovech je už po bolesti. Chtěla za nimi, zahnout do kopce, táhnout za koňmi i za tou rakví jako kus stínu, zešeřit se k nim, rozprostřít se klidně a lhostejně. Jak dlouho ještě? Možná pár měsíců, možná rok. Odhodila cigaretu do kaluže před sebou. Najednou se ozvalo pronikavé pištění požárního alarmu. V úleku si zacpala uši, tlačila křečovitě do spánků, chvěla se po celém těle. Srdce se jí rozbušilo. Znovu se jí vše rozježilo před očima. Lavička byla najednou přeškrtaná sama sebou, chodníky posypané zplacatělými žvýkačkami se motaly do sebe jako vlhké provazy. Stává se to stále častěji. Sundala pomalu a nejistě bolavé ruce. V krámku ze zatím všichni shlukli kolem Židovky. Přitáhla obrovské svatební šaty, které si nechala šít na zakázku, ale vůbec jí neseděly. Měla je vepředu na výšivce zatržené a ramena jí padala dozadu. Smutně se dívala sama na sebe do zrcadla. Taková bledá s černýma očima, kterýma zkoumala neforemné kontury vlastního těla. Obrovská vlečka pokryla polovinu podlahy. Chodili jsme kolem toho jako kolem kaluže. Nesmí jí být vidět ani cíp dekoltu. Vše musí být zakryté, nic nesmí být obnaženo. Naštěstí nikdo do Stitches nepřišel. Nebylo by tam pro nikoho místo. Všechno se muselo točit kolem Židovky a jejích nešťastně ušitých šatů. Zkazili to a my máme asi čtrnáct dní na to, abychom to zachránili. Šermí, Zní jako vítr, si mnula čelo tak, že se jí na něm objevily červené skvrny. Musíme zvednout ramena, odpárat předek a přešít všechny korálky a výšivky. Slyšela jsem, jak se radí. Matka nevěsty, celá v černém v péřovém kabátu pod kolena, má zvláštně zvadlý horní ret. Přečnívá přes ten dolní, takže když mluví, jako by je musela silou od sebe odtrhávat. Její dcera jen smutně zírala do zrcadla. Bez mrknutí sledovala celou tu hrůzu, která na ni visela a v nepřirozeně pokrčených vrstvách se rozlila po podlaze. Je to hadr. Satanika, aby zpečetila tu zkázu, zakopla a jak padala, několikrát na to šlápla špinavými botami. Chvíli jsme jen tak čekali, co bude, Židovce se rozšířily zorničky. Shermin nakonec sebrala ošklivou černou bytost ze země a táhla ji na chodbu. Zní jako vichřice ochraptěla. Celým koridorem se tříštil její němý vřískot, sykot potrhaný ztrátou hlasu. Satanice se v tom rozčilení rozpustily vlasy. Nikdo nesmí spatřit její rozpuštěné vlasy, říkala jsem si, když jsem kolem toho šla odnést oblečení do dílny. Zavadila jsem o teplo toho černého měkkého křoviska. Šermí, Zní jako smršť, rozhazovala rukama a do očí jí vyhrkly slzy. Začala se dusit, protože ji zevnitř převracelo astma. Zastavila jsem se na schodech. Viděla jsem, jak se zapírá rukou o stěnu a lapá po vyraženém dechu. Za chvíli jen škubavě chytala otevřenými ústy zimu. Uklidnila se, její dech se zpomalil a protáhl. Šermín odezněla potácivým krokem. Nechala tam Sataniku samotnou se vším, co provedla a ono to z ní těžce viselo jako šlahouny ze smuteční vrby. Zvedla ke mně svůj rybí pohled. Má šedé prázdné oči. Hledala u mě snad nějaké pochopení, ale já jsem se tomu pohledu nestihla schovat a úplně všechnu lhostejnost jsem na sebe prozradila. Místo trsátka zoufale vjíždím do zpřetrhaných strun vlhkou šupinou. Dnešek mi zní jako hudba žebráků ztracených na Piccadily Každý má svůj nástroj. Brousí si o něj zmrzlé prsty. Ostrý zvuk houslí naráží do vláčného pískání rozkřapené flétny. Indiáni se zdechlinami zvířat kolem pasu křepčí v hraném transu. Ve svém středu mají místo ohně klobouk s drobnými. Hřeje úplně stejně. Dvě mladé holky sedí na svých bundách v mraze před obrovským nákupním centrem. Jedna svírá v rukou okarínu, druhá do dutého pískání přidává svůj hlas. Je sytý a hodně povolený opilostí. Zpívá česky. Hudba se rozlévá i po Stitches. Matka Židovky otírala šlápoty z krémových šatů. Nakonec se to přece jen povedlo. Zůstal jen nezřetelný stín, ale do svatby se stihnou šaty ještě vyčistit. Kaša začala špendlit. Na ruce navlečený jehelníček, soustředěně sledovala měnící se tvary v zrcadle. Nejdřív zvedla ramena, předek šatů se divně promáčknul. Když byla Židovka celá prošpendlená, vypadaly šaty ještě zoufaleji. Jakoby je někdo rozerval a narychlo slátal dohromady. Shermin, Zní znovu jako vánek, uklidňovala budoucí nevěstu, tím, že když to nedovedou krejčí ve Stitches, tak už nikdo. Po několika minutách přemlouvání, se za Židovkou zatáhl závěs. Byly vidět jen nažloutlé vlny, které se hýbaly po podlaze, když se převlékala. Bylo už po dvanácté. Ještě sedm hodin tu budu, říkala jsem si a znělo to jako věčnost. Špendlíky jsem znuděně zapichovala do připravených jehelníčků, tvořila jsem obrazce z barevných hlaviček, i tak se dá zabít čas. Židovka nechala ve Stitches své obrovské svatební šaty i se špinavou spodní konstrukcí. Ještě šest a půl hodiny to budu a bylo to jako by někdo z pouště usypal hrst písku. Stvořila jsem se špendlíků českou vlajku. Musela jsem se v duchu zasmát tomu prázdnému zbytečnému sentimentu, „… pálim to lesem po poli…“ zní drsně přiopilý hlas holky z náměstí. Mají u nohou misku s drobnými a zahřívají se laciným vínem. Čeština mi češe nervy. Chce se mi dřepnout si k nim a zpívat různý odrhovačky a zběsilý bláznivý písně, chce se mi opít se samotou, obklopit se nesmyslností světa a nechat se tím vším konečně sežrat. Snažím se tak zoufale a beznadějně vybudovat si nějakou existenci, ale je to zatím jen pojem, nemám představu o místě, které budu jednou zaplňovat a jestli to vlastně chci, a za čím vlastně jdu, a přede mnou stojí vychrtlá stará ženština s umělými prsy, která má krvavě červené suché rty. Vypadají ta její ústa jako rozbitá, protože se rtěnka vylila do vrásek, zamazala koutky. Mám nutkání jí tu držku sedřít kapesníkem. Jsem najednou plná nenávisti. Prudkými pohyby jsem vytrhla sako z ramínka. Viděla jsem, jak ta stará nervózně chytá rukama jemně tkané rukávy. Shermin mě sledovala a když stará konečně odešla ze Stitches, zeptala se, co se mě naštvaně, co se se mnou děje. Jestli se mi něco nelíbí, tak ať to řeknu a já už to chtěla říct, ale slova se mi vzpříčila v ústech. Třásla jsem se vztekem a zimou. Kdybych si dřepla doprostřed náměstí, mohla bych se do tepla aspoň prochlastat! Chtěla jsem dát výpověď hned v ten okamžik, nemohla jsem si ale vzpomenout ani na jedno slovo a „…v nohách mám, mám už kopec nejeden…“ zní něčí zběsilý hlas, jakoby ze sebe řvala všechno moje zděšení. Začíná jí praskat v hlasivkách, všechna bezmoc jí vyráží z hrdla. Ztratila se. Ta druhá přestala už dávno hrát na okarínu, tupě zírá do několika drobných na dně misky. Přimrzly k náměstí jako dvě špatně vytesané sochy. Do rukou se mně zarývaly ostré chomáče strun. Dnešek mi zní jako hrana Jsou už dvě hodiny. Uprostřed náměstí stydne místo po zjizvených bytostech. Ty dvě musely odejít, protože se o ně začala zajímat policie. Byla jsem unavená. Celé tělo mě bolelo, protože jsem neustále nosila věci nahoru a dolů. Do rukou se mi zarážela ramínka. Na chvíli jsem se zastavila u paní Maryši. Zima mi prožírala kosti jako nějaký červ. Celá jsem se rozechvěla náhlým teplem z dílny. Paní Maryša nic neřekla, několik hodin už přešívala rukávy u koženého saka. Vzala těžkou žehličku a pustila na moje zkřehlé tělo horkou páru. Bylo mi jako ve sprše, ale účinek hned odezněl a na mě se začalo trochu lepit navlhlé oblečení. „Dženkuje, paní Maryša, ale to asi nepomůže.“ Řekla jsem smutně. Vyčerpaně jsem si sedla na židli. Chtělo se mi jen položit hlavu na ruce a usnout. Shermin, Uragán, přilítla do dílny jako zběsilá a křičela, že mám zase začít pracovat a že jestli se mi něco nelíbí, ať jí to řeknu. Polkla jsem vztek, uvázl mi v krku jako hořký hrbol. Ještě čtyři a půl hodiny. Vzala jsem z věšáků několik věcí. Ruce už jsem měla tak unavené, že mi oblečení vypadávalo, nemohla jsem tu tíhu udržet. Celou dobu mě sledovala, pak se sehnula a sebrala to, co spadlo ze země. Zavíraly se mi oči, když jsem šla po schodišti. Každé ráno jsem vstávala v šest hodin a jela hodinu a půl do centra. Po deseti hodinách jsem jela zase hodinu a půl z města. Každý den kromě neděle. Ve dvě odpoledne už jsem nevěděla, jestli se mám únavou rozbrečet nebo se rozchechtat na celý kolo. Od tego jestem! Zahnala jsem to. Přišel Puja se Šajou. Jsou to bratři a pocházejí odněkud z Iránu. Oba mají obarvené vlasy a jsou homosexuálové. Každé slovo poválejí na jazyku a až teprve potom vypustí s věčně našpulených úst. Nechávají si u nás přešít košile. Pujovi byla zima, zpod tenké saténové košile mu vystoupily tvrdé hrbolky bradavek. Chtělo se mi z toho trochu zvracet. Umějí se bavit jen o těch hadrech, o tom, jak příjemně jim klouže látka po těle, jak nemají rádi drsnější materiály, že se jim zadrhávají za chloupky. A Šaja si mnul bradu a důležitě přikyvoval, jako by diskutovali o podstatě světa. Začala jsem se v duchu smát a jen tak ze srandy se zapojovat do diskuse. Co tu, proboha, dělám, kde to, proboha, jsem? Puja a Šaja jako rozříznutý jedinec. Snažím se jim rozumět. Už se dostali až k manšestru a Šaja se znechuceně otřásl. Shermin, Zní jako meluzína, se musela omluvit a odběhla. Smích ji rozseknul. Viděla jsem zkřivenou grimasu toho vyprsknutí, když otvírala dveře. Puja a Šaja zatím rovnali štůsky jemných košil tak, aby se nic nepomačkalo. Napsala jsem jim lístek. Zjistila jsem, že mě tam nechali. Že Kaša i Bára prostě zdrhly za Šermínou. Viděla jsem jen jejich klátivé siluety. Když ti dva odešli, rozrazily se dveře a Bára, která se mnou od rána nepromluvila, protože jsem přišla pozdě, mě praštila do zad a zlomila se znovu. Paní Maryša začala jíst až kolem čtvrté. Seděla za malým stolečkem, takže jí od dveří byla vidět jen kulatá hlava. Namáčela si klobásu do hořčice a trhala křehkou mastnou kůži rozviklanými zuby. Stěžovala si, že ji bolí celá pravá strana obličeje, protože se jí kýve jeden zub a má ho celý zkažený. Nikdo ji ale neposlouchal. Seděla tam sama a držela se za tvář. Slyšela jsem její prázdné naříkání. Nechala jsem ji na stole jedny kalhoty na další den. Kaša mi vyprávěla, jak Maryša volá každý týden domů a jak se baví s vnoučaty. Včera mluvila s tou nejmladší. Nejsou jí ještě ani čtyři roky, ale už dobře mluví a hodně ráda maluje. Paní Maryša prý do toho telefonu půl hodiny jen mlčela a Kaša se jí ptala, proč mlčí, proč nezavěsí. Maryša se rozzlobila, že vnučka jí právě maluje obrázek že jí ho popisuje. Seděla prý u okna jako zařezaná a několik desítek minut jen poslouchala. Pak vyčerpaná dětskou fantazií popřála dobrou noc, zavěsila a několik hodin seděla nad hrnkem čaje. Stěží jsem došla nahoru. Nohy mi už na schodišti tuhly tak, že jsem měla co dělat, abych je silou vůle donutila k činnosti. Satanika už má taky nervy nadranc, takže si rozkousla ret a z jedné strany se jí vyvalila krvavá napuchlina. Nečistí si zuby a ty rty má zanícené, pokryté špinavými strupy. „Smrdí jako kekel!“ řekla Bára, když se dotkla jejího dechu. Zkřivila obličej a chytla se za břicho. Kaša nad tou lidskou šmouhou jenom protočila oči. Nikdo ji nechápeme. Je černá a lhostejná úplně ke všemu. Dokáže se jenom smutně opuštěně tvářit. Stojí tam, kam ji Shermin, Zní jako průvan postaví. „Kdyby si aspoň vyčistila zuby!“ Zařve Bára. Satanika možná rozumí, možná ne. Z jejího obličeje se nedá nic vyčíst, je jako ušpiněné plátno, někdo ji nedokreslil, jen rozmazal nesmyslné bezmyšlenkovité tahy do neurčita, a pak to bez rámu vyhodil na smetiště. Venku už se setmělo. Unaveně jsem zapichovala poslední špendlíky do rozbodaných jehelníčků. Do Stitches vešel malý rozcuchaný člověk s modrýma očima. Byl nepřirozeně hubený a za ním se do dveří navalilo pět jeho dětí. Tři nejstarší dívky jedly hamburgery, mladší trojčata měla úplně červené tváře a nosy. Divně sepnuté vlasy, aby se od sebe alespoň nějak odlišovaly. Ten člověk si nechával každý týden přešívat několik párů kalhot a několik bund. Děti ho jenom sledovaly, jedly a tupě zíraly na to, jak si zkouší oblečení. Vždy se jich zeptal na názor. Jedny kalhoty dokázal řešit i půl hodiny. Tvářil se důležitě, když se ze všech stran prohlížel v zrcadle. Jako by se z toho zrcadla dalo o člověku něco vyčíst. Co vlastně v těch zrcadlech hledají za pravdy? Děcka jako nějaká tupá smečka jen přežvykují ty svoje sobotní hamburgery, výletní žrádlo, a hodnotí otce v černých a modrých kalhotách. Kusy masa jim padaly po kabátcích a na zem. Jedna holčice dokonce přede mě odhodila zmuchlaný mastný papír. Zase mě popadl vztek. Otec neudělal nic. Zkoušel si bundu a byl znepokojený tím, že se mu u zipu látka odchlipuje. Vážně o tom nic nevím, ale najednou se ozvalo tupé, neuvěřitelně hlasité puknutí a po podlaze se rozsypaly ostré střepiny. Lekla jsem se a chvíli mi to trvalo, než jsem zjistila, že se zrcadlo vysypalo ze svého tvaru, že se v titěrných úlomcích svalilo člověku k nohám, že už tu pravdu zřejmě neuneslo. Kdybych mohla, smála bych se, ale ozval se tak obrovský nelidský výkřik a Šermí se začala vyděšeně ptát, co se stalo. Muž, jako by měl nějaký záchvat, se chytil za hlavu, celý zrudnul a řval, že ho to seklo do lýtka. Zní jako orkán se snažila střepinu najít a vyndat, ale na nohavicích nebylo nic, nikde ani kapka krve. Snažila se ho uklidnit, ale přes ten jeho řev nebyla ani slyšet, říkala mu tedy několikrát klidně a pomalu, že nikde žádnou střepinu nemá, že je všechno v pořádku, ale on, že ho to bolí jako by mu někdo prostřelil nohu. Několik minut to trvalo až se i jeho hlas roztřepil a vyčerpaně pohasl ve vysílený šepot. Díval se zoufale na svá lýtka, hledal odštěpek své vlastní kosti nebo alespoň kaluž krve, ale nikde nic nebylo. Po chvíli začal nohama i hýbat a neuvěřitelně trapně se omlouval za to, že tak vyváděl, že si opravdu myslel, že se něco stalo, že asi dostal křeč do nohy a myslel si, že snad nějaký odštěpek, ale že se zřejmě nic nestalo… malý bezvýznamný člověk se pomalinku a nejistě šoural z tratoliště střepů. Rozklepanou rukou si otíral čelo. Rozhrabával si slámové vlasy. Paní Maryša měla všude po obličeji rozlitý pláč. Mnula si zatnutými ztvrdlými pěstmi pod brýlemi mokré oči. Byla tak unavená, že si spletla levý a pravý rukáv u koženého saka, zašila je obráceně. Když se pokoušela tu pohromu odpárat, objevily se po stezích na kůži díry a někde i trhliny. Chvíli jen tiše seděla a pak se celé její tělo roztřáslo pláčem. To sako dělala od desíti od rána. Bude ho muset zaplatit. Vždy, když něco pokazí, pláče třeba několik dní. Ve Stitches se v tepnách zastavuje krev, pomalu umíráme. Všichni se přihlouple suneme ke konci dne. Jsme podnapilí únavou, v kloubech nám naklíčila bolest, pne se jak nějaký parazit po všech kostech a hryže měkký morek. Paní Maryša se zabalila do zimní bundy, obula si kožené boty. Dívala se na mě zezdola, oči rozdrážděné pláčem. Je taková malinká a když se vzteká, zavírá oči, nezřetelně brblá to svoje cholera jasna, protože má snad strach, bojí se, všech větších lidí. Ona je nejmenší z těch menších, a tak i když se pomalu a těžce táhne domů temnou St Mary´s Street, vypadá to jako by jen vítr odkopával nějaké přebytečné smítko. Ve Stitches nakonec přece jen zhasnula všechna světla. Dívala jsem se do deštivého večera až dokud mi ten lidský poprašek nezmizel z očí. Zničená únavou jsem si sedla na náměstí a na stehna se mi svalilo těžké mrtvé tělo dalšího dne. Od toho tedy jsme. Paní Maryša pokládá těžké mrtvé tělo na postel. Já ještě někdy tu šerednost pitvám, ona už ne. Odevzdaně si do toho hrobu lehne a ráno zase vstane. Vůbec na nic už se nikoho neptá. Mám kolem sebe jen třísky, tak chci zpívat, ale v krku mám prach. Chci něco zašeptat, ale radši… Jsem oněmělá variace na absurdní téma a v náručí držím těžkou mršinu něčeho, co se mě vůbec netýká. Snažím se žebrat o něco, ale nemůžu si vzpomenout.“ Co jsem to vlastně...? Autorka je spisovateľka