Periferie v ohni
Studie zabývající se otázkou, jaké důsledky má zážitek útoků raketami Kassám, byla výsledkem několika událostí, kterých svědkem jsem se stala za poslední čtyři roky, když jsem předsedala Oddělení sociální práce. Mezi tyto události patřili reakce studentů na tzv. sirény. „Šachar adom“ (červené zore), které varují před přicházejícím útokem raketami Kassám, reakce na zvuky výbuchů a následné otřesy. Patří sem například výroky „Odkdy se raketové útoky začali, začal jsem spávat při bunkru“ nebo „včera jsem prožil bílou noc (bezesní noc). Chvěl jsem se a nemohl jsem spát“. Když do postižených oblastí přijeli sociální pracovníci s otázkami „Co se s obyvateli děje?“, „Proč neodpovídají na služby, které jim nabízíme?“ „Jsou jejich reakce na neutichající střelbu raket Kassám normální nebo potřebují speciální podporu?“, vyskytovali se spíš „mírnější“ odpovědi, jako například „Nemohli bychom si udělat přestávku“, mimovolné chování, jako například vrtění na stoličce, zblednutí, nebo si člověk odpil z vody, aby vytvořil dojem, že je klidný. Můžeme se uspokojit s poznatkem, že „delší zkušenost raketové střelby je nevýznamná a obyvatelé postižených oblastí pokračují ve svém každodenním životě“. Můžeme hledat důkazy v studiích, které se zabývají lidskou schopností zvyknou si na všechno, nech už je to jakkoli strašné, a v studiích zkoumající izraelskou společnost, které poukazují na vysokou míru její odolnosti (resilience). Nicméně víme, že u jednoho z dvanácti lidí vystavených potenciálně traumatické události se vyvine duševní porucha, a že včasná intervence může pomoci předcházet negativním následkům události, nebo jich alespoň zmírnit. Když nás několikrát s podobnými otázkami oslovili vládní úředníci z dané oblasti, rozhodli jsme se přezkoumat důsledky expozice traumatické události, jakou je útok raketami Kassám, na vnímaní psychické nepohody u obyvatel a u našich studentů ze Sapir College. Cílem studie realizované v spolupráci s Dr. Rachel Dekelovou z Bar-Ilan University bylo přezkoumat důsledky života v stínu hrozby na vnímání psychické nepohody a růstu u obyvatel postižených území, jako i přezkout úlohy komunity, lokálního a státního systému jako faktorů psychické odolnosti (resilience). Něco z teorie Od začátku intifády Al-Aksá v září 2000 byly všichni obyvatelé Izraele vystaveni neutichajícímu terorizmu, který postihoval a ještě stále postihuje všechny skupiny populace a zasahuje do všech oblastí krajiny. Teroristické útoky mají nejrůznější podobu, od střelby, přes bodání až po samovražedné útoky, a odehrávají se na veřejných prostranstvích stejně jako v soukromích prostorech. Tak, jako všichni obyvatelé Izraele, i lidi žijící v západním Negevu jsou neustále konfrontováni s možností teroristického útoku, ale v jejich případě zvyšuje všeobecný pocit nejistoty i neustálá hrozba útoku raketami Kassám. (Podle bezpečnostních správ dopadlo na toto území víc než 800 raket Kassám.) Při těchto útocích zahynulo pět obyvatel Sderotu (jeden dospělý a čtyři děti), asi 20 dětí a dospělých bylo fyzicky zraněno, a víc než 200 jich údajně trpí úzkosti (únor 2000). Útoky raketami Kassám se mohou konat v každou denní dobu, a na rozdíl od většiny teroristických útoků postihují obyvatele především v jejich domovech, takže tito nemají žádné bezpečné místo, na které se mohou vrátit (na rozdíl od teroristických útoků například v obchodních domech). Tento druh teroristických útoků si navíc nezískává sympatii veřejnosti, protože možno zastávat názor, že „rakety Kassám nezpůsobují smrt ani žádná skutečná zranění“ a útoky se týkají jenom části obyvatel Izraele. Důležité je i to, že negativní pocity vzniklé v důsledku útoků raketami Kassám nevedli k požadavkům psychologicko-sociální pomoci nebo k společenským protestům. Naopak, jejich účastníci se vrátili, alespoň zdánlivě, k běžnému, každodennímu životu. Důsledky traumatických událostí Traumatické události jsou překvapující. Jelikož překračují hranice běžných událostí, vyplývají z nich neobvyklé požadavky. Tyto mohou vést k rychlému vyčerpání zdrojů postiženého. Studie provázeny na celém světě zkoumali dospělých vystavených politickému násilí v Bosně a Chorvatsku, v USA, v Izraeli a na okupovaných územích. Ukázalo se v nich, že zážitek teroristického útoku vyvolává úzkost, depresi, fobie a strachy a nízký pocit jistoty. Rovněž vede k většímu užívání uklidňujících látek, mezi které radíme tabák, alkohol, drogy a léky. Lidé se zkušeností s terorizmem taky referují o posttraumatických symptomech, např. o symptomech invazivnosti/intrusivnosti, jinými slovy o opakovaném prožíváním traumatické události v mimovolných smyslových intrusích, tedy v vzpomínkách nebo myšlenkách souvisejících s událostí, které se dostávají do vědomí stejně ve snu jako i v bdělém stavu. V snaze kontrolovat negativní emoce a napětí vyvolané intrusivními symptomy se postiženi vyhýbají – vyhýbají se podnětům, které vyvolávají vzpomínky související s traumatickou událostí (jako jsou myšlenky, emoce, rozhovory, aktivity, místa nebo lidi). Navíc prožívají úzkost a vysokou míru rozrušení (hyper-arousal). Sem patří poruchy spánku, nervozita, těžkosti se soustředěním, pocit nabuzení a nepokoj. Početné svědectví ukazují, že zážitek traumatické události nevede jenom k negativním emocím, ale zároveň vyvolává i emoce pozitivní. Sem patří pocit spolupatřičnosti s ostatníma, otevření nových možností, pocit osobní síly, duchovní proměna a silný prožitek ocenění života. Tyto pozitivní změny, kterým se taky říká posttraumatický růst, se našly v různých populacích, které měli zkušenost s traumatickou událostí, jako je například těžká nemoc, přírodní katastrofa nebo válka. Předpokládá se, že vyrovnávání se s těžkostmi vede k vývoji nových dovedností a k uznání osobní síly. Rozvine se pocit vlastní kompetence a víra v možnost zvládat zátěž i v budoucnosti. Důležité je zdůraznit, že pocit zranitelnosti koreluje s vnímáním růstu – lidi pochopí, že zlé věci patří k životu a mohou se stát, že se dokonce i stali. Tyto události pak vyvolávají negativní emoce, ale zároveň pocit kompetentnosti a schopnosti vyrovnávat se s nimi. Postižení rovněž pochopí význam vztahů s jinými lidmi. Zážitek traumatické události vytváří potřebu o tyto události hovořit a diskutovat ji s jinými. Někteří lidi jsou ochotnější své emoce sdílet a jsou připraveni požádat o pomoc a pomoc přijmout. Navíc dochází k změně filozofického vnímání života – oceňování vlastní existence, změně životních priorit, více radosti ze života. Postiženi se naučí nebrat život jako samozřejmost a pokouší se žít život naplno. Autorka je psychologička (Pokračovanie v budúcom čísle)
